Výprava Kapucínek

Vážení rodiče, přátelé Junáka,

opět Vám přináším další informace o naší činnosti, dnes o výpravě Kapucínek, která se konala v sobotu 28. 11. 2009. Jde o tradiční listopadovou výpravu, která patří neodmyslitelně do naší každoroční tradice a to hlavně díky nádherným skálám a krásné přírody. Dnes to bude pro většinu dětí premiéra, protože naše řady opět rozšířili o nové členy.

Tento ročník jsme pojali trochu netradičně než předchozí léta, a to jeli jsme čtyřmi auty. Hlavním důvodem byl velký počet ,,přespolních“ dětí, které by neměli navazující spoj na Ležky, kde se nachází slavné skály Kapucín. A tak jsme se postupně sešli na náměstí v Kryrech již na půl devátou a v devět jsme jak vojenská kolona vyjeli. Během cesty děti vyzvídali, kam se vlastně jede a co tam budeme dělat a spoustu dalších otázek, ale my mlčeli, protože to by nebylo žádné překvapení, kdybychom jim všechno řekli a oni pak vše věděli, a MY pro ně překvapení měli. Ale ani Vy nevyzvídejte, vše se dozvíte.

Ihned po příjezdu do Ležek jsme se zděsili, všude bylo spoustu aut a lidí, co se to tu děje? Kdo to je? Byli to myslivce, začínal jim hon. Snad jakoby jsme při přípravě výpravy měli nějaké divné tušení, ale nám se to plně hodilo, protože naše překvapení bylo jak vystřižené pro tuto situaci. Zaparkovali jsme a dalo by se říci, že společně s myslivci vyrazili ke skalám, myslivci o pár kilometrů dál.

Za hlasitého štěkotu místních psů, jsme došli k úpatí skal a pomalými kroky začali zdolávat prudký svah. Aby naší námahy nebylo málo, začalo slabounce pršet. Jak jsme stoupali stále vzhůru, odhaloval se nám překrásný pohled na Ležky a celé okolí. Slabí deštík a do toho sluneční paprsky, v pozadí slabý mlhový opar a z vesnice štěkot psů, jak z romantických knížek. Ale to nejhezčí nás čekalo až na hoře, na absolutním vrcholu.

Zhruba v polovině kopce, na rozcestí, dostali děti první úkol, co nejpodrobněji zmapovat přidělená místa a vše nakreslit do zápisníku. Asi po půl hodině jsme zkontrolovali výsledky. Myslí, že kdyby nám hodnotili grafologové či vojenští experti, tak by se zděsili. V nakreslených mapkách dětí se dalo nalézt spoustu zajímavých věcí, jako jsou např. malý kámen, velký kámen, plechovka, houba, shnilý pařez, odhozený obal od sušenky, něčí trus, atd. S vážným kontrolorským výrazem jsme vše pečlivě hodnotili, ale přesto jsme se kolikrát neudrželi a všichni se hlasitě zasmáli, hlavně při srandovních popiskách, které spíše místo mapy připomínali komix. Za tyto krásné obrázky jsme dětem dopřáli malou pausu na lehké občerstvení a pak jsem pokračovali dále, na vrchol.

Než jsme došli na vrchol, přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. A tak jak jestli v půlce kopce byl romantický výhled, na vrcholu byl přímo pohádkový. Bylo vidět skoro na vzdálenost 10 kilometrů a nikomu se nechtělo už nic jiného dělat a už vůbec nikam jít dál. Člověk by se zde dokázal kochat celý den a i večerní výhled by stál určitě za to. A tak jsme udělali pár fotek a přišlo na řadu naše malé překvapení. Sešli jsme zpátky dolu k autům, také hlavně díky probíhajícímu honu, a vyrazili do Jesenic na naší chatu. Z dvanácti zúčastněných děti ji vidělo a spalo v ní jen pár jedinců, a tak bylo na dětech vidět jak se jim chata líbí a už začali plánovat, co bychom mohli podniknout, až tam budeme spát. Po rozdělení úkolů jsme velice rychle připravili ohniště, nanosili dříví a pak si ho děti zkusili zapálit. Povedlo se.

Na připravené pruty jsme napíchli vuřty a začal dlouho očekávaný oběd. Během opékání a konzumace jsme zatopili v chatě, aby se trochu zavlažila a děti se měli kde ohřát. Kdo už dojedl, vydal se na soukromí průzkum okolí a hledání stop, které jsme si měli na této výpravě odlévat. Bohužel nám nebylo přáno a žádné stopy jsme nenalezli. A tak jsme pokračovali po důkladném úklidu dále. Přemístili jsme se za Jesenice na pole, kde už stop bylo dost. Rozdělali jsme sádru a postupně jsme začali odlévat stopu pro každého. To nám zabralo skoro hodinu, protože výběr byl opravdu veliký a děti se předháněli kdo bude mít nejhezčí stopu. Naštěstí příroda rozhodla za nás, začalo se stmívat a hodně se přiblížil čas odjezdu. A tak, ač nedobrovolně, jsme se sbalili a vyrazili k domovu.

V Kryrech na náměstí již na nás čekali rodiče a než jsme pořádně zaparkovali, už děti hlásili, co všechno na výpravě zažili. Další vydařená výprava, děkuji tímto všem za účast i za pomoc.

Napsal Jan Kadleček - Božka